Ideancex na Blog.cz

Moskva - Ruská banka Home Credit & Finance Bank (HCFB), patřící skupině PPF finančníka Petra Kellnera, za devět měsíců letošního roku zvýšila čistý zisk na 8,284 miliardy rublů (asi 5,1 miliardy Kč), což je oproti loňským třem čtvrtletím téměř o čtvrtinu více. Oznámila to dnes HCFB, která zaujímá čelní pozici na ruském trhu spotřebitelských úvěrů.

Za stejné období loňského roku banka vydělala 6,7 miliardy rublů. V letošním prvním pololetí meziročně zvýšila čistý zisk téměř o pětinu na 5,8 miliardy rublů.

Bance se během letošních tří čtvrtletí podařilo zvýšit úvěrové portfolio o 28 procent na 96,755 miliardy rublů, a tím si udržet vůdčí pozici na trhu spotřebitelských úvěrů. Od počátku roku také o 126 procent zvýšila objem úvěrů poskytovaných v hotovosti, čímž vstoupila do desítky největších hráčů v tomto segmentu trhu. Podíl úvěrů v hotovosti dosáhl dvou pětin v celkovém portfóliu, a to je nejvíce v dosavadní historii ruského Home Creditu.

HCFB rovněž využila rostoucí ochoty Rusů šetřit. Objem vkladů během devíti měsíců vzrostl o více než dvě pětiny a k 30. září dosáhl 34,154 miliardy rublů, což představuje 37 procent všech závazků banky.

Klientská databáze se od počátku roku rozšířila o 1,4 milionu lidí na 21,4 milionu Rusů. Podíl včas nesplácených úvěrů klesl na 6,2 procenta z prosincových 6,9 procenta, resp. 7,8 procenta na konci loňského září.

K výsledku přispělo rozšíření bankovní sítě na 822 poboček různých podob. Své úvěry Home Credit nabízí rovněž v 54.000 prodejnách.

"Důsledné naplňování strategie rozvoje univerzální banky odpovídá potřebám našich klientů ohledně úspor a výdajů. Nabídkou jednoduchých produktů a služeb jsme dokázali úspěšně diverzifikovat naše podnikání," uvedl předseda představenstva banky Ivan Svítek.

HCFB je součástí společnosti Home Credit Group, která patří do skupiny PPF. V té ovládá většinu Kellner.

Helena Štáchová: Cíleně se raduji z každé chvíle znovu darovaného životaMohla být dobrou učitelkou. Utekla ale k loutkovému divadlu, kde už pětačtyřicet let zažívá časy dobré i zlé. Helena Štáchová, ředitelka Divadla Spejbla a Hurvínka a máma dvou dětí.Do práce v divadle jste už také zapojila vaše děti. Co vlastně dělají?

Denisa je dramaturgyní, píše knihy, divadelní hry, scénáře a podílí se i na propagaci. Nedávno jí vyšla krásná kniha "Spejbl a Hurvínek na nitkách osudu". Dokonale zná historii divadla a tu propojila s osudy lidí, kteří s ním spojili své životy. Vystudovala Univerzitu Karlovu, obor kulturologie.

Mikimu také učarovalo naše divadlo. Jeho táta však tomu nepřál. Věděl, že kumšt s sebou nese velké riziko. Být neúspěšný herec je podle něj snad ještě horší stigma, než být český politik. Miki tedy vystudoval design a pak FAMU. Točí vlastní krátkometrážní filmy, ilustruje knihy, pro naše divadlo vytvořil návrhy loutek i scény. Mile mě překvapil scénáři k CD a divadelním hrám, které si i režíruje. Kruh se uzavřel a on se tak stal velmi platným členem našeho divadla.

Váš syn se jmenuje Michal?

Ne, je Miloš jako jeho tatínek, ale protože jsme nechtěli říkat starý, mladý, malý, velký, tak si začal říkat Miki a už mu to zůstalo.

Připravujete je na převzetí divadla? Jak dlouho ještě chcete u divadla vydržet?

To zní jako výzva k odchodu (smích). Rozhodně odejdu dříve, než si do vlasů vetknu berušku, vytáhnu si sukni i obličej až po bradu a začnu mile žvatlat. Ale předtím chci kolegům, Spejblovi s Hurvínkem a svým dětem zajistit schůdnou cestu na další divadelní pouti.

"Se Spejblem a Hurvínkem žiju bezmála půl století", říká Helena Štáchová.

FOTO: Petr Horník, Právo

Po maturitě vás přijali na pedagogickou fakultu, obor literatura a výtvarná výchova, jenže vy jste nenastoupila. Proč?

Zvítězila rodová vášeň pro umění. Tatínek inženýr hrál krásně na violu, maminka profesorka kreslila, psala literární scénáře pro studenty. Pro oba to byl koníček. Rodina měla tzv. seriózní povolání. Převážně učitelské. Dědeček z tatínkovy strany byl pan řídící, bráška učil na brněnské veterině, já nějaký čas na DAMU…

No právě, mohla jste být úžasná paní učitelka!

Když sleduji dnešní asertivní školáky, tak bych spíše byla častou klientkou na psychiatrii. V divadle je miluji, ve třídě bych je nesnesla. NC5těstí jsem utekla právě k onomu divadlu. Na DAMU se dala vystudovat souběžně scénografie s herectvím. Obojí bylo mým koníčkem. I když po mém nástupu na školu bylo duplicitní studium uzavřeno a zůstalo mi jen loutkoherectví, nelituji. To, že si celý život mohu hrát, považuji za životní výhru. S pomocí fantazie vytvořit ideální svět a vdechnout kusu dřeva život, je nádherné dobrodružství. Navíc mohu psát hry, knížky, scénáře, režírovat. Na nudu si stěžovat nemůžu.

Co tomu útěku řekli rodiče?

Byli stateční a moudří. Kdyby mi to zakázali, mohla jsem jim to celý život vyčítat. Navíc jsem si dala čas na rozmyšlenou a nejdříve jsem byla rok elévkou Divadla S+H, abych zjistila, zda se mé představy neliší od skutečnosti.

Čím je váš bratr?

Ivan je zvěrolékařem. Což je další milá posedlost naší rodiny. Všichni milujeme zvířata. I já jimi musím být neustále obklopena. Bráška si vybral skvělé povolání. Ovšem i on je výtvarně nadaný.

"Začátky na nitkách."

FOTO: soukromý archív

V roce 1966, tedy ve dvaadvaceti, jste se stala členkou Divadla Spejbla a Hurvínka a od roku 1967 interpretujete Máničku. V kolika jazycích jste ji mluvila?

Nejen ji, ale i mnoho jiných rolí. Navíc v roce 1971 pro mne byla vytvořena role bábinky - paní Kateřiny. Celá loutková rodinka tradičně mluví jazykem země, kde hostujeme. Tedy dosud v jednadvaceti.

V divadle jste potkala svou lásku a svého pozdějšího manžela Miloše Kirschnera. Byl o šestnáct let starší. Čím vás zaujal?

Měl charisma, slušelo mu to a byl velkou osobností s nemalou autoritou. Právě pro ni jsem před ním pociťovala obrovskou trému. Obdivovala jsem ho pěkně zpovzdálí. Obcházela jsem ho obloukem, jen aby mě nepřistihl při nějaké nedokonalosti. Stal se mým guru jak v oblasti profesní, tak osobnostní. Za vše co umím, děkuji jemu.

Kdy ta jiskra přeskočila?

Nebyla to jiskra, ale pomalý doutnák. Nejdříve jsme se stali kolegy, pak přáteli. Mé obavy mizely, ráda jsem s ním debatovala. Zjistila jsem, že mohu říct i hloupost, protože nebyl arogantní a měl velký smysl pro humor. Trávili jsme spolu spoustu času a já jsem najednou zjistila, že mi v čase, kdy se nevidíme, chybí.

"Asi jsem řekla ANO", komentuje archívní fotky s humorem sobě vlastním.

FOTO: soukromý archív

Když jste ho poznala, byl ženatý a vy jste sedm let čekala, než se rozvede.

Náš vztah jsme netajili, jen jsme byli diskrétní, vzhledem k jeho rodině. Žili jsme spolu po vzájemné dohodě všech stran. Miloš s rozvodem čekal kvůli dětem, nechtěl, aby vyrůstaly v neúplné rodině, a já jsem to prostě vydržela do jejich dospělosti.

Co kdyby to neudělal?

Musela jsem s rozchodem počítat, stejně jako on. Během té doby jsem několikrát odcházela, občas mi docházela trpělivost. Ale náš vztah pokaždé zvítězil.

No a nakonec byla na podzim 1972 svatba!

Ano, brali jsme se brzy ráno. Kvůli nám otevřeli Staroměstskou radnici, abychom stihli odjet na německé turné. Takže se Praha probouzela, na ulicích kralovali metaři a my jsme dorazili s kufry do obřadní síně. Pak jsme v Berlíně uspořádali slavnostní večeři pro soubor.

Jenže přišel první malér: vaše tolik vytoužené dítě zemřelo. Co to zavinilo?

Moje profese. Přecenila jsem své síly. Měli jsme nadabovat do němčiny náš večerníčkovský seriál. Manžel onemocněl a nemohl odjet. Natáčení spěchalo a jedinými volnými termíny v berlínském studiu byly noční frekvence. Tak jsme v noci pracovali a já přes den nedokázala usnout. Vraceli jsme se vlakem, samé kodrcání a šílená únava. Vystoupila jsem na hlavním nádraží a upadla jsem vysílením. A druhý den ráno jsem jela do porodnice. Narodila se Helenka a žila jen jeden den. Byla tak malinká, že si s ní nevěděli rady. Dnes by ji lékaři zachránili. Pak se mi krátce nato narodila vytoužená druhá holčička a za dva roky po ní chlapeček a život byl úžasný.

"Denisce nevadí nový bráška, ale starý fotograf."

FOTO: soukromý archív

Dobře bylo až do roku 1984, kdy jste při autonehodě přišla o celý obličej!

No ano, ale o tom už jsem tolikrát mluvila, že nechci působit jako fňukna, profesionální plačka. Zažila jsem spoustu úžasných věcí. A na ty se mě nikdo neptá. Mám krásný život, jen ho žiji jako na houpačce. Chvíli nahoře, chvíli dole. Ale ty chvíle nahoře stojí za to. Zkrátka - přežila jsem to, navíc se panu profesorovi Fárovi podařilo dát vše na své místo, tak co?

Deset let byl klid a pak vaše divadlo dostalo výpověď z Římské ulice na Vinohradech. Stěhovali jste se do Dejvic, kde jste 1. ledna 1995 otevřeli novou scénu.

Výpověď jsme od dobrovolných hasičů dostali jako dárek k padesáti letům naší existence v této budově. V době porevoluční měli pocit, že sál využijí pro lukrativnější činnosti. A tak je tam místo kasina, či striptýzu opět divadlo! (smích) Ale nelituji. V Dejvicích nám radnice Prahy 6 vybudovala překrásnou scénu. Bohužel na stresy s hledáním nové existence doplatil můj muž, který na následky komplikací ze zhoršeného diabetu zemřel. Převzala jsem po něm vedení divadla a zase se začalo dařit.

"Bez Martina Kláska se neobejdu. Na rozdíl ode mě má paměť na letopočty a na čísla. Známe se už 37 let."

FOTO: Jakub Deml

Jenže následoval soud o autorská práva s městem Plzeň, kde divadlo vzniklo.

Ta houpačka! Zcela proti zákonům logiky a práva se Sociální úřad v Plzni, podporovaný šikuly z radnice, pokusil o "malou domů". Neměli v rukou nic, zatímco my měli vše doloženo samotným Skupou. I tak se soudy táhly osm let! Pokaždé jsme vyhráli a oni se odvolali. Já platila právníka ze své kapsy, oni z rozpočtu města Plzně, který byl určen na sociální účely! A vykřikovali, že já okrádám jejich babičky a dědečky. Skončilo to u nejvyšší instance 6. 8. 2008. Nebyla to pěkná zkušenost, ale díky ní znám právo lépe než jejich někteří plzeňští absolventi.

Mezitím jste ovšem bojovala o život s lymfomem.

Což byl důsledek předešlých událostí. Rakovina je psychosomatická nemoc ze stresu. Propukla v průběhu oněch tahanic v roce 2004. Zprávu o ní jsem dostala poněkud nešetrně. Vyplývalo z ní, že můj stav není právě nadějný. Po prvním šoku jsem se snažila postarat se o rodinu a divadlo. Pak jsem začala hledat informace a z dílčích optimistických zpráv jsem sbírala naději. Hodně mi pomáhali mí blízcí a touha žít. Začala jsem se léčit a dostala jsem se do požehnaných rukou docenta Trněného, který mě vrátil do života.

Jak jste to všechno snášela?

Chvíli lépe, pak zase hůře. Podle toho, jak kolísal můj zdravotní stav. Měla jsem propady, kdy jsem nemohla spát, celou noc jsem koukala do stropu. Ale nebyla jsem na to sama. A navíc jsem věděla, že vyléčení je i věcí mysli, tak jsem začala pracovat s psychikou. Abych zahnala špatné myšlenky, začala jsem psát autobiografii. Knížka "Život na nitích" vyšla v roce 2005 a dva roky nato v Německu. Byla deníkem mého léčení, ze kterého jsem si odskakovala ke vzpomínkám. Netušila jsem, zda ji stihnu dopsat, tak jsem psala doslova "jako o život". Chtěla jsem svým dětem zanechat svědectví. Mně rodiče zemřeli předčasně. Nestačila jsem je vyzpovídat a nosím v sobě spoustu otazníků. Knížku jsem skončila ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že jsem zdravá.

"Syn Miki. Nesnáší publicitu. To si to odskáču."

FOTO: soukromý archív

Na konci knížky jste napsala: Neměj strach ze stínů. Znamenají, že nablízku je světlo.

To je moje životní krédo. Jsem z donucení optimista s občasnými návaly pesimismu. Vytěsňuji to blbé a blby, neohlížím se zpět, ale koukám dopředu a stále se na něco těším. Dokud neumřu, budu věřit, že na mne to nejlepší teprve čeká. Cíleně se raduji z každé chvíle znovu darovaného života. Miluji své blízké, kolegy, přátele, divadlo, kterému jsem se upsala, těším se ze svých chlupatých miláčků. Zkrátka, štěstí je všude kolem. Jen se musí občas trochu klopotně hledat. A nenechávat se otrávit těmi, co mi to chtějí pokazit.

Radujete se také ze svého partnera politologa Zdeňka Zbořila?

Jak kdy. (smích)

Takže už zase spíte dobře?

Jen když mám starosti, nemůžu usnout. A noční tma je nesmírně živná půda. To pak ten můj optimismus trochu drhne a mě se zmocňují různé obavy.

No, co by se ještě mohlo stát?

Bála jsem se zase o budoucnost divadla. Náš zřizovatel Hlavní město Praha plánuje transformaci většiny divadel. Vlastní dvě dětské scény. Jednu si chtěli ponechat a nás postavit do dlouhé řady čekatelů na možný grant. Přitom se jako loutkové divadlo, žijící z dětského vstupného, nemůžeme bez dotace uživit. Ceny vstupenek držíme tak, abychom zůstali dostupnými i pro mladé rodiny s dětmi a školáky. Navíc pod názvem "Pražské divadlo S+H" reprezentujeme přes 65 let hlavní město v pětatřiceti zemích čtyř kontinentů, tak jsme nechápali, proč se nás město chtělo zbavit. Naštěstí se na radnici vyměnilo vedení, zřejmě dostali slovo moudří lidé, návrh byl přehodnocen a my zůstáváme v majetku Prahy. Tak se mi zase lépe usíná.

"Moje dcera s mojí fenkou. Dcera je vlevo."

FOTO: soukromý archív

Zaskočí vás v životě ještě něco?

Lidská blbost, arogance, hulvátství, závist a všeobecná agresivita lidského živočišného druhu.

V zimním období se daří především viru chřipky, který dokáže zavírat úřady, školy a působit paniku. Kromě něj se však v zimě můžeme potkat i s dalšími nebezpečnými mikroorganismy:

Rinoviry a další viry - tito miniaturní trapiči jsou odpovědní za většinu případů "obyčejného" nachlazení. Je jich tolik různých druhů, že se proti nim na rozdíl od chřipky nemůžeme chránit očkováním a jako léčba nejvíce zabírají babské rady: horký čaj s citrónem, omotaný krk a teplá postel. Nachlazení má podstatně mírnější průběh než chřipka, do týdne by měly příznaky ustoupit a nemělo by být provázeno vysokou horečkou.

Virus chřipky - všechny viry preferují spíše chladné počasí, ale virus chřipky je v tomto ohledu labužník. Nejvíce případů se vynoří pravidelně v prosinci a v lednu, po zbytek roku bývá klid. Chřipková infekce přitom znamená pro náš organismus mnohem větší zátěž než běžné nachlazení. Kromě očekávaného chrapotu a rýmy se přidává těžká únava, bolest kloubů a svalů a především vážné oslabení imunity. Právě toto oslabení způsobuje, že za chřipkovou infekcí nezřídka následuje zápal plic nebo jiné vážnější onemocnění. Z toho důvodu řada lékařů předepisuje při chřipce preventivně antibiotika, i když ta jsou jinak na virové onemocnění naprosto neúčinná. Jak rozlišíte chřipku od obyčejného nachlazení? Stoprocentně jedině laboratorním vyšetřením, ale s dostatečnou spolehlivostí to dokáže i náš test.

Streptokoky - před objevem antibiotik běžně rozsévaly mezi lidmi smrt a ani dnes nezahálí. Právě streptokoky často využívají zimní sezóny a vrhají se na nemocné, jejichž imunita byla oslabena chřipkou. Streptokoků je více druhů, běžně způsobují angínu nebo zápal plic (pneumokok). I když antibiotika v současnosti na streptokoky spolehlivě zabírají, pro starší nebo oslabené pacienty může i dnes zápal plic představovat smrtelné onemocnění. Proto se těmto lidem doporučuje před začátkem zimní sezóny podstoupit očkování proti chřipce a zabránit tak dalšímu případnému oslabení imunitního systému.

Opilý řidič autobusu z Aše, kterého v úterý během jízdy "vyhodil" od řízení jeho kamarád, se navzdory téměř pěti promile za volant ještě vrátil. Krátce poté, co dojeli na konečnou a lidé vystoupili, si vzal klíčky zpět a odjel přes město do garáží.

Řidičův kamarád ze základní školy Vojtěch Balog dovezl zhruba dvacítku lidí v pořádku do několik kilometrů vzdálené zastávky Horní Paseky. Tam předal klíčky od autobusu opilému řidiči a stejně jako další cestující odešel domů, aniž by počkal na policisty.

"Vytáhl jsem klíčky ze zapalování, ale Michal se chtěl prát, tak jsem mu je zase vrátil. Nic jiného mi nezbývalo. Do potyčky s ním jsem se nechtěl pouštět, abych neměl průšvih," uvedl v pátek dopoledne sedmatřicetiletý Vojtěch Balog.

Opilý řidič ale místo čekání na policisty sedl zpátky za volant a dojel s autobusem přes celou Aš do garáží společnosti. Teprve tam ho dostihla policejní hlídka a při dechové zkoušce mu naměřili 4,7 promile alkoholu.

Opilého řidiče už policisté obvinili z obecného ohrožení, hrozí mu až osm let vězení. Trest ale hrozí i jeho zastánci. Jednak užil cizí věc a pak nepřekazil trestný čin.

"Vůbec mě nenapadlo, že dělám něco špatného. Chtěl jsem Michalovi pomoct," brání se Balog. O tom, že by mohl být za svůj čin potrestán, už ví a je ochoten přijmout jakýkoliv trest. "Měl jsem v autobuse děti a ty jsou mi přednější," dodal.

Za to, že řídil autobus, který mu nepatřil, se mohl dopustit trestného činu zneužití cizí věci s dvouletou sazbou.

"Prošetřujeme všechny okolnosti případu, dosud nebylo ve věci rozhodnuto," uvedla policejní mluvčí Martina Hrušková. Čin by podle ní mohl být hodnocen i jako jednání v krajní nouzi.

Při cestování po Novém Zélandu a nejen po něm se můžete setkat s tvorem s anglickým názvem seal, který se do češtiny překládá buď jako tuleň nebo lachtan. Rozdíl je mezi nimi poměrně podstatný, ale autoři a překladatelé publikací tomu nevěnují pozornost.

Díky mé zálibě a práci sleduji české články a publikace o Novém Zélandu. Autoři nebo překladatelé bohužel často píší o tuleních. Téměř vždy jde o chybný, zavádějící údaj. Ve skutečnosti se píše o lachtanech. Jen namátkou se stačí podívat do "důvěryhodných" publikací jako je Rough Guide nebo Lonely Planet. Ty matou čtenáře, kteří tyto publikace považují za "bible" cestovatelů a věří uvedeným informacím.

Původem anglosaský název seal patří zvířatům, která lidem připadala podobná. Tito ploutvonožci ale patří do dvou rozdílných čeledí - lachtanovitých (Otariidae), anglicky eared seals (tj. "ušaté") a (Phocidae) tuleňovitých, anglicky earless seals (tj. "bezuché").

Příslušníky čeledi lachtanovitých poznáte především podle ušních boltců, které jiní ploutvonožci nemají. A druhým významným rozpoznávacím znakem je, že na souši lachtani mohou zadní ploutve podsunout pod sebe a používat je jako "nohy". Tuleni toto nedokážou.

Česká pojmenování až do počátku 19. století neexistovala. Jak uvádí Michal Novotný* v jednom z rozhlasových pořadů vymyslel je Jan Svatopluk Presl. Slovo lachtan utvořil z ruského názvu lachták nebo také hovorově lafták, které staří Rusové přejali snad od některého národa ze severovýchodní Sibiře označujícího velkého tuleně rodu Erignathus, pro který užívají rovněž název "mořský zajíc". Tuleně Presl také převzal z ruského, tam se mu říká tjuleň, což je snad z laponštiny. První Preslův nápad byl zkombinovat ruské pojmenování a naše slovo tele, protože tuleni se telatům podobají. Tím vzniklo pojmenování teleň. Později si ale Presl teleně rozmyslel a v systematické zoologii "Ssavectvo, rukověť soustavná k poučení vlastnímu", vydané v roce 1834, se vrátil ke skoro přesnému přepisu z ruštiny ke tvaru ťuleň. A proč my říkáme tvrdě tuleň? Protože na některých místech "Ssavectva" sazeči udĚli chybu, zapomněli na háček, a právě toto chybné znění Josef Jungmann pokládal za správné a uvedl je ve svém slovníku. A už to tak zůstalo.

Na Novém Zélandu se obvykle dají spatřit jen lachtani, zejména lachtan Forsterův (Arctocephalus forsteri - New Zealand Fur Seal). V menší míře, obvykle v Catlins, lze spatřit lachtana novozélandského (Phocarctos hookeri - New Zealand Sea Lion), který je na seznamu ohrožených druhů. Z tuleňů pak velice výjimečně lze spatřit tuleně leopardího (Hydrurga leptonyx - Leopard Seal), případně i jiné tulení druhy zabloudivší z antarktické oblasti. Většinou se jedná o jedince, kteří si po lovu nebo souboji se žralokem potřebují odpočinout.

Kekeno, jak lachtana Forsterova nazývají Maoři, má jako správný lachtan ušní boltce a dokáže stát na zadních ploutvích. Samice mohou dorůst délky až 1,5 m a hmotnosti 50 kg, samci pak až 2,5 m a hmotnosti 150 kg. Jde o nejběžnější lachtany na březích Nového Zélandu. Jejich populace nyní přesahuje 60 000 kusů a stále se zvětšuje, ale v minulosti byl tento druh lovci lachtanů (koncem 18. a počátkem 19. století) téměř vyhuben. Na pobřeží Nového Zélandu jich předtím žilo kolem 2 miliónů kusů. Dnes se vyskytují podél pobřeží obou novozélandských ostrovů, zejména Jižního. Velice snadno je lze vidět na východním pobřeží u Kaikoura.

V sezóně 2010/11 se podle odhadu pracovníků DOC na východním pobřeží Jižního ostrova narodilo na 10 000 mláďat lachtanů Forsterových. Samozřejmě mnohá se nedožijí dospělosti a stanou se článkem potravního řetězce, ale i tak to je úctyhodné číslo v porovnání s nedávnou minulostí. Jsou výborní plavci a mladí kekeno označkovaní na západním pobřeží Nového Zélandu byli opakovaně zaznamenáni na pobřeží Austrálie. Jižní a západní pobřeží Austrálie je rovněž jejich domovem.

Budete-li cestovat po Novém Zélandu nezapomeňte se zastavit u jedné z kolonií, jsou to nádherná zvířata. Jen je dobré vědět, že lachtan je schopný v mžiku skočit na délku svého těla, třeba i dva metry. Má velké ostré zuby. Na souši se cítí ohrožený, a proto může zaútočit, ohrožujete-li ho. Zejména stojíte-li na jeho únikové cestě k vodě. Ale mláďata jsou obvykle zvědavá a mohou si vás přijít očenichat, nemusíte se jich bát. Ve vodě se lachtan cítí nadřazený, neohrožujete ho, můžete vedle něj bez problémů plavat a neublíží vám.